Muži v offsidu – kapitola II.
Obyvatel Cimburkovi ulice na Žižkově krejčí Emanuel
Habásko ovdověl před více než jak dvaceti lety. Nebožka za-
nechala mu syna Emanuela. Byl ještě maličký. když ho
matka opustila a jeho otci nastal úkol vypiplat ho a udělat
z něho člověka. Bylo mu v noci vstávat, aby řvoucímu
Emanovi uvařil kaši: nemluvně ho nutilo k tomu, aby
s ním poskakoval po světnici a zpíval k jeho potěšení staro-
dávné písně. Neboť nemluvně bylo náročné a neusnulo
dříve, dokud otec ne nezapěl deklarantskou:
„Pohleď,králi, pohleď do Čech, pohleď jednou sám,
vždyť to nemáš tak daleko z Vídně do čech k nám. Pohleď,
králi, pohleď okem, co my jenom chcem: My chcem tebe
oslaviti, s tebou českou zem.“ Když pak děcko usnulo
s pěstičkou v ústech, tu skláněl se nad ním Emanuel starší
a bručel: „Jsem zvědavej, jestli bude mít od tebe táta
jednou poděkování za to ponocování a svízele.“
Když pak se nemluvně proměnilo během let v ramena-
tého a hřmotného mladíka, tu Eman starší dumal nad
tím u svého šicího stroje: „Takto k světu bys byl, ale nic do
tebe není. Já v těch letech jsem se musel ale secsakra-
mencky ohánět.“ A vzdychl.
A syn na to vzdychání odpovídal: „Já nevím, co proti
mně máte. Však já už se někde uchytím. Bez starosti.“
„Uvidíme,“ děl starý, slině nit, „já už nic neříkám.“
„To bych jako prosil,“ mínil Eman mladší zpupně,
„máte moc řečí“.
„A ty si mě nevaž!“ velel starý důstojně.
„Však já taky ne,“ odvětil mladý.
Oba, otec i syn, spávali v jedné posteli, jež byla úzká
takže bylo jim ležeti po způsobu námořníků s pěstmi pod
hlavou. Mezi nimi byly caste spory, kdo má spát u zdi.
To bylo výhodnější, neboť tam bylo větší teplo. Ve spánku
zápasili spolu o přikrývku, která byla krátká a vydávala nohy
nočnímu chladu. časem vydobil si právo spát u zdi otec.
Nepřítomnost ženske v domě způsobila, že si otec i syn
museli sami obstarávat práce v domáctnosti. Časem se vytvo-
řilo ustanovení, že se ve službě budou střídat. Ten, na něhož
padla služba, měl povinnost uklidit, uvařit snídani i oběd
a pak umýt nádobí. Jenom před svátky gruntovali spo-
lečně. Drhli podlahu, oháněli se smetákem, smýčili za ná-
bytkem, myli předsíň i schody, opásáni jsouce pytlovými
zástěrami. Avšak Eman mladší, kterému se ráno nechtělo
vstávat, často přinutil svého otce, aby měl službu za něho.
Tak tomu bylo i dnes. Lehkomyslný syn opustil svého otce
a hodil mu na krk starost o domáctnost.
„Tak je to,“ kýval starý hlavou, pohlížeje vyčítavě na
dveře, za kterými zmizel Eman mladší, „takhle se má syn
chovat k tátovi. Tomu se říká úcta k rodičům! Ale nemysli
si, flinku jeden, že budeš mít nade mnou vrch. Já už udě-
lám takové ustanovení… jednoduše ti říkám tohle: Ty
budeš tak dlouho dělat, až mně to bude hloupý a já se
ožením. A taky že jo. Abys si myslel, že mne žádná ženská
nebude chtít, to si nemysli. To zas ne. Já můžu mít nevěst
kilo. Jen říct. Ty nemáš ke mě uznání, tak já taky nebudu
mít. Frajera dělat a užívat, to se to zatrhne, lazare uličnic-
kej. To budeš koukat, až ti přivedu macechu. Ta s tebou
bude jináč točit než já, trouba starej. Na ni si nedovolíš,
taková ženská si nenechá foukat.
Jojo…! Ať se člověk na jiný podívá, jakou mají ze svejch
dětí radost. Jenom já namám mít žádnou radost. A musím
poslouchat lidi, jak mně pořád říkají, a co prej ten váš
syn? Co mně je do syna, pánové? Já udělal svý a on je dost
starej, aby měl z toho pojem. A ostatně odražte, pánové,
od krámu a hleďte si svýho. Neb každej víme svý. Já vám
to povídám čistě tak, jak si to myslím. Co pořád na něm
vidíte? Toť se ví, měl by mít místo, aby tátovi trochu po-
moh. Ale jináč je to kluk dobrej, se soudama nic neměl,
žádnejch špatností se nechytá, jenom s těma chlapama by
neměl pořád chodit, neb ještě do něčeho přijde. Přece
znáte takový pády.
A vůbec,“ dodal starý v myšlenkách, „já si ho napo-
menu sám, pánové. On si dá říct, neb na mě drží a byl ke
mně vždycky uctivej. To se mu zas musí nechat. Ale to
bych rád věděl, kam má dneska namíříno. Člověku ne-
řekne ani slovo, holomek nevzdělanej, jako by mu táta
nestál ani za řeč. No, je dobře. Jak jseš ke mně, tak já budu
k tobě.“
Obtížen těmito úvahami, usedl opět k šicímu stroji.
