Muži v offsidu – kapitola I.
Máme mrtvé období, tak něco na zaplácnutí místa. I když, ta knížka za přečtení určitě stojí, stejně jako film podle ní natočený za podívání.
—————————————————————————————————-
SPORTOVNĚ UVĚDOMĚLÉMU OBECENSTVU, které se pilně dostavuje na
zelený trávník, aby bylo přítomno zápasu letenských leadrů, napínavému boji
místních rivalů, ukázněnému obecenstvu, jež pamětlivo své dobré pověsti,
nepodněcuje fanaticky své mužstvo, nenapovídá svým hráčům, tomuto obecenstvu
předkládám knihu, která se nazývá
MUŽI V OFFSIDU
ANEB
ZE ŽIVOTA KLUBOVNÍCH PŘÍVRŽENCŮ
1. Zápas, který se neskončil
„Vstávej!“
…. Meduna krásně přihrává Srbovi, Srba se nezadržitelně
řítí vpřed, ještě okamžik, a míč se zatřepá v síti…..
„Povídám stávej!“
…vtom však obecenstvo vniká do hřiště…. Eman cítí,
jak ho strážník drží za límec a třepe jím. Eman se ohnal —
„Člověče, kolikrát ti mám říkat, abys vstával?“
Chlad vnikl pod pokrývku, Eman skrčil nohy; bránil se,
nechtěje se rozloučit s napínavým snem. Ale nad ním stojí
Eman starší, rve mu pokrývku s těla a nemilosrdně opa-
kuje: „Vstávat máš, povídám! Dneska máš službu ty!“
Eman se protáhl a řvavě zíval.
„Co budíte?“ tázal se lítostivě staršího Emana, „ještě
je čas. Člověk na mou duši…..“ A opět schoulil se do kou-
tečku, chovaje naději, že se doví, jak dopadl ten krásný
zápas.
Ale Eman starší byl neuprosný. Uchopil svého syna za
nohu a táhl ho s postele s hlučným pokřikem: „Teď nebude
žádný vyspávání, S kamarádama ponocovat, pak ráno ne-
chtět vstávat – žádný nic takovýho!“
Eman mladší posadil se na lůžku a dal se do vyjednávání.
Dnes, na příklad, mohl by mít službu starý. Eman mladší
cítí, že je ňáko darebný. Však mu to Eman mladší dvoj-
násobně vynahradí.
Eman starší se jízlivě zasmál, Kdepak, na něho s politi-
kou! Takový smrkáč si zamane, že starý táta musí za něho
všecko odřít. Všecko musí jít podle práva. Dnes je služba
na synovi, a tady je všecko mluvenímarné
Eman mladšísi pomyslil, že to je nějakého křiku, a dal
si ruce pod hlavu a sladce se protáhl. Věděl, že je v neprávu,
ale konečně …. áááá….tak, jak to vlastně bylo? Srba ztlumil
míč a……
Eman starší vzal s police největší hrnec, mlčky natočil do
něho vodu a s tímže pochmurným mlčením přistoupil k sy-
novi, třímaje výhružně hrnec nad jeho hlavou.
Eman mladší vyletěl z postele. Nebylo to po prvé, že ho
táta polil studenou vodou. Sedl si na židli, a drbaje se na
holých lýtkách, prohlásil, že je dobře. Když je táta takový,
on bude taky takový. Ustrojí se, půjde po svých a táta ať
se stará. Prstem na nic nesáhne.
„Jdi si,“ prohlásil Eman starší, „ale k obědu mi nechď.
Ať ti dají mažrat kamarádi, když se s nimi spolčuješ. Kama-
rád je ti nad tátu, Lajdákuješ od rána do noci, chodíš od
ničeho k ničemu, a tatík aby se staral. Jojo… mám já to
pěkný vyražení na starý kolena. Proč si nehledáš místo?“
„Já si hledám,“ zamumlal Eman mladší, „ale ono nikde
nic není –“
„Není! Já vím! Proč mají jiní místo? A proč ty nemůžeš
k ničemu přijít? Já tě řeknu. Protože myslíš jenom na
luxusy. Biograf, ten pro tebe užije, ale když má to přijít
k práci, tak se tě ruce kroutí. Zábavy u tebe panují, ale
myšlení, co bys začal, to ne. Už jseš dost starej, abys měl
rozum. Dyť já se musím stydět před lidma; pořád musím
slyšet: ,a copak že ten váš Eman nic?, Co jim mám odpo
vědět? Mám říct, že mám syna lumpa?“
„Dovolte, jakejpak lump?“ – ozval se Eman mladší
uraženě, „ještě jsem nic neukrad. Na mě se nemuže říct ani
tohle.“
„No, šak eště tohle na mě. Ale chodíš s takovejma ho-
lomkoma, který nemaj od kreminálu daleko. Příkladně tako-
vej Ferdinand. Tomu zlodějna kouká z očí.“
„Náhodou tě řeknu“ odvětil syn „že Ferdinand je
docela pořádnej člověk. Se soudama měl akorát jednou,
a jěště proto, že dával moji tetu-tvoji tetu, a ono se to na
něho píchlo. Kdyby se to mělo takhle brát, tak byste taky
nebyl svatej. Jak je to dávno, co vás sbalil policajt, protože
jste chtěl panu Tyrpeklovi udělat z lokálu kulničku na
dříví?“
„Co ty spleteš všechno dohromady, to je k neuvěření,“
hájil se starý, „já jsem hájil jenom svou čest, rozumíš? Ono
to bylo takhle: Přišla nějak řeč na hudbu a já povídám….“
Ale syn neposlouchal; ten příběh byl mu již příliš dobře
znám. Hvízdaje si nějaký smutný popěvek, vyšel ze dveří,
když starý skončil svoje vypravování slovy: „Z toho vidíš,
že jsem mu tu kulničku na dříví udělat měl, a nikdy si
neodpustím, že jsem to neudělal…“
Další svoje názory sděloval čtyřen stěnám.
í
