Do posledního muže!
Svazová šikana graduje. Jen abyste věděli co jsme zač.
Když naši romanticky národně uvědomělí předkové směřovali v sychravém počátku listopadu pravidelně na místo hanebné bělohorské porážky, nikdo z nich nepochyboval, že snad jediným světlým momentem oné bezprecedenčně zpackané bitvy bylo hrdinství hrstky Moravanů. Celé 19. století byla budována legenda o moravské odvaze, která jim nepočetným nedovolila kapitulaci a podobně jako dávní Lakedaimonští tváří v tvář Peršanům raději do jednoho zahynuli. Opravdoví hrdinové zachraňující čest národa tolikrát pošlapanou. Naši předkové totiž v onom 19. století dokázali vytvořit masochistický kult našeho historického ponižování, k němuž neodbytně náležel i onen povzdech, jak „bývali Čechové statní jonáci“. Jinak jsme ovšem slavili hlavně porážky, tu u Lipan, tu na Moravském poli či u Kresčaku. Na vítězství husitů se jaksi nehodilo vzpomínat, takže se spíše připomínali sedláci u Chlumce, Dalibor v Daliborce a možná i Kec (maršálek Götz), který tak hezky prohrál se Švédy u Jankova. Prostě jsme si potrpěli na to, abychom si potrpěli. Bělohorský syndrom se k ústřední myšlence o tom, jak „jsme tři sta let trpěli“ báječně hodil.
Jenže už konec obrozeneckého století s sebou přinesl velkou vlnu skepse. Bylo to s Hankou nalezenými Rukopisy skutečně tak, jak se předpokládá? Vypadali naši dávní předkové tak, jak je popisuje Jirásek a kreslí Mikoláš Aleš? Pozitivističtí vědci všechno spočítali, změřili a zvážili a kde to nešlo, tak alespoň zpochybnili. Nebohý čtenář se dozvěděl, že Marie Terezie měla ráda svého manžela, Prusové nejedli děti, ale brambory a husité nebyli zase až takoví svatoušci, jak se předpokládalo. A že na bělohorském bitevním poli padli sice vojáci z moravského pluku, ale jen naverbovaní moravskými stavy, tedy kdovíjaká sběř a verbež celé válčící Evropy. Žádná škoda jich, prostě se jen blbě postavili ke zdi, která jim měla krýt záda a najednou byli obklíčeni přesilou, jíž pak neodolali. A stejně, někteří se i vzdali, takže to s jejich smrtí do posledního muže nebude tak žhavé. Legenda byla vyvrácena, milovník osvědčených pravd se neklidně převaluje na lůžku, zatímco permanentní skeptik je spokojen, že nic nakonec není takovým, jak se původně jevilo. Jenže zůstává otázkou, tedy alespoň pro někoho, kdo to vlastně na tom bojišti tak hloupě padl. Všichni snad mají a měli nějaké jména. Copak nejde alespoň přibližně zjistit, o koho šlo? Nová generace vědců přelomu 20. a 21. století si nepřipouští pochyby. Věda nesmí zklamat. A tak se vydejme po stopě poměrně silného příběhu, který, jak slibuji, ve svém závěru nikoho neuspokojí.
Morava měla v době před výbuchem pražského stavovského povstání v rámci zemí Koruny české poměrně zvláštní postavení. Byla rozhodně významější než Lužice či Slezsko a současně byla díky sousedství s Uhrami nejvíce vystavena útokům potencionálních nepřátel. Turecké nebezpečí se týkalo hlavně jí, a to v moravských stavech budilo pocit výjimečnosti – co v té Praze vědí o tom, co je rabující nepřítel, když posledního zažili před dvěma stoletími. Už v době, kdy Matyáš usiloval o sesazení svého císařského bratra Rudolfa II., zastávala Morava odlišné stanovisko od Čech. Navíc její představitelé měli pocit, že jsou pražsky přehlíženi: co se odsouhlasilo na pražském sněmu, jakoby automaticky platilo i pro další země, Moravu, Slezsko i Lužice. Takhle jsme ostatně přišli r. 1526 k Habsburkům na českém trůně. V r. 1605 vpadli na jihovýchodní Moravu povstalci sedmihradského knížete Bočkaje a poplenili ji až ke Zlínu, Lanžhot a Strážnici. Moravské stavy se na stranu Bočkaje nepřidaly, i když jim slíbil pomoc v boji za náboženskou svobodu. Postavení Moravy se však ukázalo na dubnovém sněmu 1608 v Ivančicích. Nedočkavý predentent císařského trůnu Matyáš nakonec moravské stavy přesvědčil a tak se oddělila dvě politická křídla. Matyáš dokázal vytvořit konfederaci rakouských zemí s Uhrami a Moravou, zatímco Rudolfovi zůstaly věrné Čechy, Lužice a Slezsko. Výsledkem bylo rozdvojení monarchie a prakticky dvojvládí, přičemž Matyáš jako budoucí český král byl skutečným vladařem, zatímco Rudolf se stále více stával panovníkem pro formu. Nevydrželo mu to dlouho, za tři roky jej bratr donutí k abdikaci. K této abdikaci se 12. dubna 1611 výjimečně do Prahy sjedou reprezentanti všech zemí – Čech, Moravy, Slezska i Lužic.
Kdo chce psát dějiny samostatné Moravy, měl by registrovat, že na zemském sněmu v Brně byl v květnu 1612 dohodnut návrat Moravy do soustátí Koruny české. Moravané žádali posílení zemské autonomie, přičemž zdůraznili nerozdělitelný svazek mezi Moravou a Čechami. Smlouva však paradoxně nenabyla ústavní povahy, neboť chyběl panovník, který by ji potvrdil. Na tomto místě musíme s přihlédnutím k Moravě zdůraznit, co znamenalo na počátku 17. stol. „býti Moravanem“, aby později nedošlo k nějaké mýlce. Především 9/10 obyvatel Moravy vůbec nezajímalo, že jsou obyvateli Moravy, neboť na jejich život to nemělo žádný vliv. Mluvili česky i německy, dost často i oběma jazyky nebo makarónsky „ajn pisl tojč, ajn pisl pémiš“. Číst a psát neuměli, byli poddanými a znali maximálně trh v nejbližším větším městečku či městě. Zbytek tvořili měšťané na straně jedné a šlechta a vyšší duchovní na straně druhé. Ti byli Moravany v zemském nikoliv národním smyslu. Jejich představitelé je zastupovali na zemském sněmu. Dotyční platili zemskou berni a proto se říkalo, že „trpí se zemí“. Její osud jim tedy nebyl lhostejný, ale nikoliv vlastenecky, nýbrž čistě ekonomicky. Zpustošená válkou nepřinášela venkovská ani městská hospodářství zisk. Projevy vlastenectví však zcela popřít nemůžeme. Pokud se objevil nepřátelský Uher, Tatar či Turek, šlo sice o majetek a životy, ale jistě mnozí ze šlechticů cítili i jakýsi závazek cti. Vlastenectví 19. stol. typu „české děvče je příliš dobré pro tatarského nájezdníka“ se však nepěstovalo. Důležitější bylo děvčeti zachránit život, teprve pak se mohlo plakat nad ztrátou jeho počestnosti. Abychom neodešli od tématu daleko: řekneme-li Moravan v této době, znamená to zejména moravský šlechtic či měšťan, jenž má zastoupení na zemském sněmu a platí zemskou berni. Odkud pochází a jakým jazykem mluví je jedno. Zemský sněm té doby požaduje, aby se naučil česky, ale pokud tak neučiní, riskuje jen to, že nebude rozumět a nenechají jej mluvit.
No a v této sitauci čeští (opět nikoliv moravští) stavové přistupují k akci „Rogalo“ a vyhazují z oken dva pražské místodržící a jejich písaře. Co v té době dělá Morava? Nic. Po nějaké době na naléhání Karla staršího ze Žerotína povstání proti císaři odmítne. Na obranu země (rozuměj Moravy) je postaveno vojsko o 3 tisících pěších a 2 tisících jezdců pod velením Albrechta z Valdštejna, Petra Sedlnického z Choltic a Jiřího z Náchoda. První jméno si zapamatujme, i když je patrně každý z dějepisu zná. Moravské stavy nabídly jen pomoc při smírných jednáních mezi Čechy a císařem. Jak je to s Moravou ve skutečnosti, prokázal další zemský sněm v Brně, konaný v srpnu 1618. Na otázku, zda může císařské vojsko táhnout proti odbojným Čechům skrze Moravu, odpověděli deputovaní, že ano. Na dotaz, zda dají část svého zemského vojska k dispozici císaři, zněla odpověď: nikoliv. Až když v dubnu 1619 vpadlo na Moravu české stavovské vojsko Matyáše Thurna, situace se obrátila. Morava se málo ochotně, ale přece jen připojila k českým povstalcům. Část šlechty však setrvala na prohabsburských pozicích. Nesmíme zapomínat, že Morava byla i bez přičinění pobělohorské germanizace více německou a prostě – bylo odtud blíže do Vídně než do Prahy.
Kromě uvedeného se právě někdy v r. 1618 začíná psát kronika sledovaného oddílu Moravanů z Bílé hory, neboť svůj kořen mají v onom zemskými stavy na ochranu země naverbovaném vojsku. Tato armádička až do vpádu Thurnových oddílů chránila neutralitu Moravy. Pak se Valdštejn spolu s Jiřím z Náchoda pokusil vojsko rozvrátit a odvést ze země na pomoc císaři. Valdštejnův převrat se nezdařil, a tak nakonec uprchl sám, jen se stavovskou pokladnou, kterou pro císaře prozíravě „zachránil“. Moravské oddíly byly podřízeny Matyášovi z Thurnu a zůčastnily se i tažení proti Vídni. Thurn velel, ale moravští stavové dále nesli všechny náklady. Byly to tedy i dále „moravské pluky“. Počátkem září 1620 se všechny tři moravské pluky (dva jízdní a jeden pěší) nacházely ve sboru, jenž měl napovel kníže Kristián z Anhaltu. Společně bojovaly v Dolním Rakousku a společně ustupovaly až do Čech.
Na tomto místě bych si dovolil malou odbočku na zcela provokativní téma. Bitva na Bílé hoře nemusela být vůbec svedena, neboť stavovské vojsko se střetlo s císařským už od na počátku listopadu u Rakovníka a v několik dní trvající poziční bitce se obě armády přetlačovaly o výšiny zvané již tehdy Šance a osamělý dvorec na Kokrdech. Císařští v této bitce prohrávali a císařův zástupce Maxmilián Bavorský usoudil, že jeho jedinou nadějí je vytratit se tiše z bojiště a přes Lišany chvátat křivoklátskými lesy ku Praze. Maxmilián doufal, že dorazí k hlavnímu městu dřív, než se královští vzpamatují a zmocní se ho nečekaným útokem. Byla to jeho poslední šance a nevyšla. Anhaltovi vojáci císařským nadběhli a u Prahy, přesněji na Bílé hoře, byli za dva dny, dříve než Maxmilián Bavorský. Mezi stavovskými pluky byly opět všechny moravské oddíly, i když ztenčené ztrátami a tehdy obvyklými dezercemi. Mimochodem tyto oddíly skutečně svůj žold ještě neviděly, ale důvod, proč se do bitvy nezapojili mnozí vojáci, kteří byli tou dobou posádkou v Praze, byl paradoxně opačný. V Praze vyplaceným žoldnéřům se nechtělo riskovat životy, když „byli v balíku“. Tvrzení, že stavovský odpor se zhroutil kvůli neplacení žoldu námezdnému vojsku je platný jen zčásti.
Na Bílé hoře už v sestavě vojsk hledáme Moravany hůře. Je to proto, že jde o vojáky uváděné jmény svých velitelů, ne sponzorů. Tak máme moravské jízdní oddíly Jana Stubenvola, Melichara Kaina a Jana Bořity z Budče. Ti naši, opěšalí Moravané, jsou uváděni jménem svého velitele, kterým byl tehdy hrabě Jindřich Šlik z Holejče a Pasaunu. Ten byl ve službách moravských stavů nejpozději od léta 1619 a velel pěšímu pluku, který naverboval Valdštejn (proto jsme si jeho jméno měli zapamatovat). Jindřich Šlik byl zemsky Čechem, na Moravě statky neměl a zdejší hodnost plukovníka dostal právě až v létě 1619. Jeho pluk byl v bitvě rozdělen na poloviny. Jeden útvar stál ve středu povstaleckého vojska a utrpěl průměrné ztráty. Spolu s ním byl zajat i velitel – Jindřich Šlik. Druhý odřad byl umístěn na pravém křídle při samotné zdi obory u letohrádku Hvězda. Tady velel hrabě Otto Hermann Styrum něco více než pěti stům mužů (uvádí se maximálně 800). Když byla prolomena linie, ocitly se rázem Styrumovi pěšáci v obklíčení a v útěku jim bránila právě ona zeď obory. Opřeli se tedy o ni a v polokruhu se bránili dorážejícím Valonům plukovníka Verduga. Převaha útočníků byla příliš velká a vše se odehrálo naráz. Než se stačili vzdát, byli bez milosti zmasakrováni. Zda padli všichni, nevíme s určitostí. Hroby se totiž později v souvislosti s úpravami terénu přemisťovaly.
Potud je tedy jádro naší legendy pravdivé či alespoň pravdě podobné. Byli však oni moravskými stavy placení pěšáci, ať už přežili či padli do jednoho, Moravany v zemském či dokonce v etnickém smyslu? To druhé je sotva zjistitelné, byť Valdštejn verboval, jak máme doloženo, zejména v okolí Olomouce a na Hané. I na Moravě se totiž objevilo dost dobrodruhů nejistého původu, kteří se chtěli živit válkou. Ti vstupovali do vojska hned, jak jen zaslechli víření bubnů. Pokojní sedláci naopak před verbíři prchali a ukrývali se. Stačilo pak několik měsíců a pod různými záminkami se ti násilně zatažení do vojska zase vytratili. Zvláště když moravský pěší pluk nečinně ležel skoro rok na střední Moravě. Nepochybně kosmopolitní živel brzy převážil, udržovat pěší pluk v bojechopném stavu znamenalo verbovat, kde se dalo. Pokud se tedy hovořilo o moravském pluku, bylo to jen a výhradně proto, že byl respektován ten, kdo vojáky najal a hlavně platil – moravské stavy. Pluk byl moravský a bylo jedno, jak pestrá byla jeho etnická skladba. I když s rezervou připustíme, že se polovina Šlikova pluku chovala na bělohorském bojišti statečně, nemůžeme takový výrok ihned přeložit tak, jakoby tu bojovali „stateční Moravané“, tedy příslušníci moravského markrabství, či snad dokonce (jak se objevilo ještě v r. 1938) příslušníci „statečného hanáckého pluku“.
Pověst o statečných Moravanech patří do moravské a zejména české mytologie. Zatlačily ji tam velmi volné, ba dokonce svévolné interpretace národně uvědomělých českých autorů, kteří potřebovali ve všeobecné tragédii, úpadku a marasmu nalézt jiskérku v někom, kdo byl ochoten za ideje českého povstání obětovat vlastní život. Nebylo žádných Čechů, kteří by se obětovali, posloužili tedy alespoň Moravané. Co na tom, že zásluhou moravskými stavy placených žoldnéřů bylo nejspíš jen to, že se nechali pobít. Vždyť byli tak krásně „všemi zrazeni a opuštěni“. I jejich statečnost se hodí do našeho sebelítostivého, masochistického vnímání národních dějin, kde jsme obětí nespravedlnosti, šikany a útlaku od každého, s nímž přijdeme do styku. Snad i proto nějak zvlášť neslavíme 28. říjen, ale zato Mnichov, 15. březen či 21. srpen si rádi připomeneme. Miluji české (i moravské) dějiny.
Zdroj: Ing. Libor Vykoupil PhD.
