Muži v offsidu III
Stařec poklidil světnici. Nedalo mu to mnoho práce.
byla to nepatrná sklepní díra, kde oni dva, otec i syn, vzá-
jemně si šlapali na paty. Byl tu malý stůl, na němž sedával
starý se skříženýma nohama jako Turek a šil. U okna stál
šicí stroj. celou čtvrtinu místnosti zabírala polička s otlu-
čeným nádobím. V okně se nudila zaprášená pelargonie.
Emanuel starší zametl se vzdorovitým výrazem člověka,
jemuž tato práce nepřísluší, a pak postavil smeták do kouta.
„A teď se dáš do vaření, když to jináč nejde,“ řekl si,
neboť byl zvyklý provázeti tento úkon hlasitou rozpravou.
„Tak co: Nejdřív abys postavil na maso,“ děl a vytáhl
z poličky železný hrnek.
„Dobrá. A teď musíš zatopit, Staň se!“
Zmuchlal kus večerníku, nacpaj jej do kamen a naložil
dříví s uhlím.
„Ještě žes nezapoměl včera nadělat třísky,“ pochválil
se, „tvůj vypečenej synáček by to neudělal.“
„Hoř, člověče,“ napomenul oheň, „kamna přeci dělaj
dobrotu, neb jsem je sám včera dával do pořádku.“
Postavil si u nohou škopek s vodou a jal se škrábat
brambory.
„No, jste to vy, brambory,“ oslovil je mračně, „jakým
právem se jmenujete brambory? Voříšky jste a platil jsem
korunu kilo. To je pořádek?“
„Jakou vomáčku bych měl udělat? Nejlepší bude cibu-
lová. Tak zapražíš jížku, že jo?“
Uposlechl se a počal míchat jížku, prozpěvuje si se zá-
dumčivým výrazem píseň „Hoši neženatí, proč se neže´-
níte?“
„A že ten kluk netáhne?“ No jo, on musí s kamarádama
vyjednávat. Oni na něho čekají, aby je osvítil. S cizejma má
rozumů kilo, ale vlastní táta neplatí. Tohle je ta solidarita.
No, šak… Ja ti ty tvoje kamarádšofty vyženu. Už se na to dost
dlouho dívám.“
Stařík skončil oběd i posadil se na truhlík u kamen a zá-
dumčivě pohlížel do plamenů. I mysli na to, že polévka
dává sílu, ale maso musí být mladé a že ten čas utíká.
Podíval se na hodiny: „Mladej pán by měl už tu být,“
řekl si.
Vtom syn vešel.
Usedl za stůl s výrazem, který naznačoval, že mezi ním
a otcem je okamžitě napjatý poměr a že nemíní ustoupit.
Také otec mlčel a zasmušile foukal do polévky. Teprve
když se pustili do hlavního jídla, tu stařec nemohl potlačit
pocit samolibosti, který mívají hospodyně, když vidí, že
chutná, a touha po uznání přerušila mlčení.
„No, jaký je maso?“ tázal se otec.
„De to,“ děl syn blahosklonně.
Stařík rozjasnil líc a povídal, že vlastně chtěl udělat
bramborové knedlíky, ale že neměl čas.
Syn se mezi řečí rozhodl, že si otce úplně nakloní, neboť
potřeboval z něho vymámit nějaké peníze. Počal otce
velebit a tvrdil, že se ani u Šroubků tak dobře nejí jako
u něho. Neměl být krejčím, ale kuchařem. Lichotil mu tak
bezuzdě, že se starý rděl jako panna.
Mezi řečí ledabyle nadhodil, že dnes je ligový zápas mezi
Viktorii Žižkov a Slavii.
„Na mou duši!“ zvolal stařec, „málem bych zapoměl.“
„Pudeš?“
„Kdepak! Mám moc práce. Zítra musím Humbergrovi
odvádět dílo, jak tipuješ?“
„Mám velký starosti,“ vzdychl syn. „podrazil asi ne-
nastoupí, protože má výron…. a vůbec sestava se mi nelíbí.
V takový sestavě jim to Slávka naklepe.“
„Nápad!“ zděsil se starý, „že můžeš mluvit tak hloupě,
prosím tebe. Na Slavii se dycky dovedou vytáhnout. To by
tak bylo, aby to nedovedla nandat takovým hadrníkům.
Já říkám, bude to nejmíň tři nula pro Viktorku, vzpomeneš
si na mě…“
„Vy jste, táto, náramně kách?“ ozval se syn povýšeně,
„to vy si představujete. Já se vám divím. Vy mluvíte, jako
by hrál Prokop nebo Breburda –“
„No, šak — že mluvíš o Prokopovi. Mohli by ho vy-
táhnout ze starýho železa a postavit. Ten by to ještě
dneska zaválel…“
Jeho tvář se protáhla usměvem, z něhož vyzařovaly
blahé vzpomínky“ „Prokop! Ten můj kluk zlatá! Ten by
tej dnešní mládeži ukázal výkon. Ty jeho přihrávky a ulič-
ky, to klamání hráčů…. Já tě říkám, to by bylo jedinečný.
A ty rasantní útoky! Takovej brankář měl co chytat. Kde-
pak dnešní mládeš… Nemá to bojovýho ducha a nedo-
vede se vzepnout k výkonům. Co se dneska vidí, to není
football. Bejvávaly doby, kdy se před námi třásla Evropa.
Celej svět chodil na Žižkov učit se kopaný. Breburda,
Prokop a ještě tenhle Jelínek dávali hodiny. Jojo…
A dneska jsme s celým uměním v troubě….“
„Co je to všecko platný,“ pravil syn, „takový vzpomínky
patří historii. Řečima se to nespraví. A já tě řeknu, že
možná nemáš ani pravdu. Za těch starejch časů, o kterejch
mluvíš, byl docela jinej styl. Dneska se hraje vědeckej foot-
ball a takovej Prokop byl by na hřišti nemožnej.“
„Jdi do háje se svým rozumem,“ rozhněval se stařík,
„ty houby víš…. Copak ty jsi pamětník?“
„Náhodou,“ hájil se syn, „viděl jsem Prokopa hrát, a to
v době největší slávy –“
„Dobře ale měls z toho tenkrát pojem? Dyť jsi byl tako-
vejhle špunt. Jako dnes to pamatuju, jak jsme s mámou
chodili na zápasy. Neboška máma, chudák, říkávala, že
má před tebou pokoj jen na hřišti. Jaks viděl mužstvo,
takhle jsi zatřepal ručkama a křičel, Viktojka!… Jojo,
zlatá máma…!“
Stařec potlačil slzu a zadumal se.
Syn přerušil ticho“ „Co je to platný, my to nepředěláme.
Hlavní věc je, abysme dneska vyhráli. Slavie i Viktorka
mají stejně bodů. Takže de o všecko. Buďto bude mít pohár
Letná, nebo Žižkov.“
„Dycky Žižkov!“ zvolal stařec fanaticky, „pamatuj si,
Žižkov a žádná Letná. To by bylo pěkný, aby nad námi
měla Letná vrch!“
„No, jsem žádostivej,“ pravil syn a pohlédl na hodiny.
„Už bych měl čas.“
„Deš?“
„Jak bych nešel!“
Vstal a narazil si čapku.
„No, co stojíš?“ pobídl ho stařík, „di a koukej, ať to vy-
hrajeme.“
„jo…,“ řekl syn, „ale dáte mi na vstupenku, že jo?“
Eman starší se podíval na syna z podlebí a děl ledově:
„To zas ne.“
„Heleďtese, táto,“ počal syn prosebně.
„Ani nápad! Já ti budu ještě platit zábavu. Máš mít
svý.“
„Jakápak zábava, tadyhle, koukněte se… všechny tam
budou.“
„Žádný! Nic! Když máš dělat, tak máš moc řečí. Dnes-
kas měl službu a vytratil ses jako smrad. To by tak
hrálo!“
„No dobře,“ pravil syn tragicky.
„Na kopálisti já peníze nemám. Kdo chce mít rozto-
pášnosti, ten má mít taky místo.“
„No, dyť je dobře.“
„Žádný dobře! Špatně je! Syna mám flákače, kterej
místo co by makal jako ty druhý, jenom lažíruje a já jsem
z toho decimovanej.“
„Povídám, že je dobře. Ty řeči si nechte. Nedáte —
nedáte.“
„Taky že nedám. To bysem musel bejt jo hovado. Da-
cana podporovat, to zas ne. A ještě tě něco řeknu: Já se
ožením, pak budeš vidět. Já tě naučím v kostele hvízdat.
Vdovu Ouholičkovou si vemu.“
„Tak si vemte vdovu a je dobře.“
„Týý! Jak mi ještě řekneš -je dobře-, tak si ji tu ránu
vezmu.“
„Tak je dobře. Možná, že s vdovou bude lepší pořízení
než s vámi.“
„To si zase nemysli. Je vidět, že neznáš vdovy. Taková
vdova bude s tebou točit a -je dobře- tě nadobro přejde.“
„Beze všeho. Já se žádný vdovy nebojím. Jaký by musela
mít na mě fousy, abych se jí bál? Je dobře.“
„tak ty tak“ nejen na tátu máš hubu, ale i proti matce
by sis dovolil?“
„Jakýpak dovolení? Ještě jsem nic neřek. Já jen poví-
dám, že i proti vdově dovedu uhájit svou třídu. Vdova
nedovede vnést neklid v naše řady. Mohl byste si odvyk-
nout to zbytečné mluvení a gestikulování. To nesvědčí
a vaší discilníně –“
„Ty lazare, kluku špatná, já tě, mně se zdá –“
„No, dyť je dobře, táto!“
Obrátil se a hrdě vyšel ze dveří.
